(I)relevantně

Je skoro pět ráno. Teda v Bejrútu.

Chce se mi trošku blinkat. Nejspíš z nedostatku spánku - není nad to odkudsi z Orientu psát unavená a překofeinovaná v pět ráno místního času blogovej článek na signály.cz - a taky z cestovní horečky.

V Praze dobrý. Kolegův vtip, že onemocněl a já musím Libanon zvládnout sama, zůstal naštěstí na vnitřní straně jeho úst a tak jsme se vypravili vcelku pokojně do Istanbulu a odtud do Bejrútu. Let prima. Letištních hal mám oseděných několik, ale když v Istanbulu zmizely z departure tabulí euroatlantická města a vystřídaly je názvy jako Dháka, Mogadisho, Kátmandú a Chátúm .. došlo mi, že letíme prostě pryč. :)

Cesta do Istanbulu byla z jedné strany lemovaná kolegou a z druhé asi šedesátiletou obtloustlou Turkyní, která neuměla ani slovo jiným jazykem než tím, který ji od dětství svlažoval chai, ale velmi rychle se s námi skamarádila. První otázka, když viděla cestovat pár, byla, jestli jsme manželé. No jasně, že nejsme. Jsme z jedné organizasion, lovil kolega arabštinář jisté záblesky turečtiny z unavené hlavy.

(A já v tu chvíli litovala těch dvou semestrů turečtiny, který jsem skoro celý opsala od Terezy, co tehdy chodila s Turkem. Kdybych neopisovala a víc se učila, mohla jsem teď vesele konverzovat s paní nebo třeba vesele spát - to je jedno - bylo by to prostě turecky ... )

V Istanbulu přestoupilo na Bejrút už z 95% libanonské obyvatelstvo, krom nás dvou seděl v letadle ještě bělovlasý, hádám švédský, jogín a blonďatá čtyřicátnice - oproti Libanonkám jaksi zašedlého vzhledu. Jó jsou to kočky - tedy pro chlapíky, co milujou směs princeznovské a vamp krásy - pocukrované špetkou kardamonu.

"Bětko, hlavně nepij vodu z vodovodu - ani místní to nedělají - není čistá a na některých místech se mísí s odpadní vodou ..", vysvětluje kolega. Tak jo teda. 

Za 5 hodin se sejdeme a vyrazíme do libanonské Adry .. jsem zvědavá na město, kolegyni koptskou křesťanku původem ze Súdánu a plánování návštěvy lokalit .. V letadle jsem napětím a kolegovým povídáním o tom, jak lidi v uprchlických táborech páchají sebevraždy, kvůli prožitým traumatům, trochu brečela. 

Ale cítím se tu moc dobře. Buďto se tak skvěle modlíte a nebo jsem jednoduše člověk Východu, jako se již mnohokrát osvědčilo.

(To jako fakt?! Je pět ráno a slyším muezína - je to něco mezi velrybím zpěvem pod vodou a touhou jaksi triumfálně oslavit Boha - z věže..)