Právě jsme se vrátili z táborů - z těch nejubožejších, co v Libanonu jsou...

Asi to budu celý ještě dost dlouho zpracovávat. Teď jen prosím Pána Boha, aby se smiloval nad mou ubohostí.

 

Sedět ve stanech s lidma, co se posledních 5 let nemohli pořádně umejt, protože prostě nemají dost vody ani na pití, natož na mytí. Bavit se s dětma, co v 10ti letech musí po těch malejch nožkách do místních hor pro dřevo na topení, aby se uživily. Není to jen o té hrůzné materiální bídě, ale o těch desítkách párů očí, který jsem dneska viděla. Ale to je do háje jedno. Na mý citový výlevy tu není nikdo zvědavej.

 

Pán Bůh mi nabízí spoustu věcí, ve kterých můžu umřít svým touhám, sebestřednosti, prostě umřít Alžbětě. A mě moc mrzí, že to tak prosírám .. téměř pořád. Jestli něco chci začít chtít, pak to, aby se mnou Tavič udělal to, co se syny Léviho ..

 

"Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary."

 

Jedno z těch hezčích zákoutí jednoho z táborů..