Upozornění pro čtenáře. Článek je značně klerikální. 

 

Chodit na hroby, to je prostě must. Nevím, jak je to v jiných katolických rodinách, ale u nás byly hřbitovy vždycky docela přirozenou součástí života. Vysvětluji si to několika důvody.

 

Důvod č.1: Jeden ze hřbitovů máme cestou do Kauflandu a taky do kostela. Takže není omluva/výmluva, tam nezajít, nepomodlit se nad hroby předků a tak celkově si trochu neupamatovat té smrti, žejo.

 

Důvod č.2: Druhý hřbitov je zase v tak akorát vzdálenosti, aby se máma s dítětem prošla a měla u toho nějakou dostatečně divnou vylákávací mysticko-religiózní motivaci. "Poď Bětuško, půjdeme za prababičkou na hrob, to byla svatá žena, ta se za nás bude přimlouvat."  Mám pocit, že v těchto časech koření moje ostatková úcta.

 

Důvod č.3:  Časté zbožné návštěvy hřbitovů s babičkou byly dle mého jen zástěrkou k probírce kontejnerů, odkud jsme zachraňovaly korpusy vyhozených věnců a měly jich pak hodně zdarma. Pro nás i adventní pletení věnců s farníky..

 

Anyway. Součástí třetího důvodu, bylo vždy upozorňování a chození na kněžské hroby. Nemám samozřejmě jistou evidenci, ale zdá se mi, že snad na každém hřbitově, krom těch fakt malých vesnických, se najde hrob nějakého místního důstojného pána. A jelikož byl babiččin starší bratranec "slavným" regionálním knězem válečného období, chodily jsme strýčka náležitě ctít. Až v takovém epickém stylu (z pohledu dnešní katolické mládeže jistě) "Slovem, srdcem Tebe ctíme, lůžko strýčka kněžského .." (ne, nic takového jsme nepěly, ale byla to velká srdcovka..)

 

Možná proto, ale spíše ze staromilské zvědavosti, vyhledávám při návštěvách hřbitovů kněžské hroby. Kde jsou vyobrazeni pánové v klerikách a je tam o nich vypsáno vše podstatné, hierarchické a zakladatelské. Prostě fajn.

 

Dneska jsem při odpoledním joggingu využila příležitosti a zašla se trochu pormoutit a zvážnět na hřbitov. Nejprve jsem se stavila u prababičky divotvůrkyně a pak, i když se mi už moc nechtělo, jsem šla na kněžské hroby. A došlo mi, že k nim asi nikdo nechodí tesknit, vzpomínat, prostě se citově (a modlitebně?) angažovat směrem kamsi do minulosti k nějakým velebným pánům, protože dneska se na nějakou bázeň před knězem nehraje. Sad, so very sad.

 

A tak jsem si předsevzala, že kdekoliv budu na hřbitově budu vždy chodit i na kněžské hroby uctít ty, které vzal čas a antiklerikální povaha dnešního křesťanství ..