(Ano. Začneme dvěma fotkami krásného mrtvého srnce. A příhodu, jak jsem v půlce mé modlitební procházky musela asistovat panu myslivci při řešení této scípliny, necháme na jindy. Tu druhou fotku jsem si pro sebe pojmenovala "Čau Flamengo!".)

"Čau Flamengo!" 

Ze všeho nejlíp na světě mi jdou věci druhého řádu, skoro až věci, co jsou mimořádně mimo veškerou životní použitelnost a důležitost. Duchovní život nevyjímaje. Můj zpovědník mi nedávno řekl, že se hodím do baroka. (Známe se fakt dlouho, jednou kvůli mě málem umřel a tak si k němu dovolím ledacos. Zeptala jsem se ho, jestli mu jako přijdu tak tlustá a on se zpotil, že to tak nemyslel, leda tak drdolem nahoru, co jsem dost dlouho nosila. Že mám prý takovou barokní spiritualitu.) Hned vám vysvětlím proč.

 

Já totiž děsně ráda, ve svém prožívání křesťanské víry, praktikuji to, co se dnes jednoduše nenosí. Měla jsem to tak vždycky. Miluju novény, poutě, procesí, ostatky světců, o zbožném křižování se u božích muk raději nemluvit. Peněženka mi přetéká svatými obrázky, abych měla na náhodné rozdávání lidem, kteří je opravdu potřebují :D ... Vlastně jsem v něčem kostelní teta přelomu 19. a 20.století. Ale budu jí mnohem raději než uvědomělou, sebepoznávací, spirituální ženou se schopností reflektovat vše, co je pro její duchovní život rozvíjející a zbytkem trochu pohrdající. Tedy nechci to stavit takto ostře proti sobě, už tímto nějak dokazuji, že jsem i ta druhá. You know what I mean...

 

Každopádně dnes je Panny Marie, Prostřednice všech milostí a tedy mi nemohla uniknout příležitost k drobné pouti, spíše modlitební procházce. Na poutích mi přijde skvělá ta prostota. Člověk si na nic moc nemůže hrát, protože ho "víra tlačí v botě". Trochu si zatrpí, popláče nad ledasčím a je nějak tak zproštěn čehosi, co ho vevnitř táhne dolů. Teda já to tak mám. Pouť je nový začátek, pouť je milost. A abych nešla jen tak "zbůhdarma", šáhla jsem u našich v knihovně po tenké knize O pokoře od fr. Marie-Eugéne od Dítěte Ježíše, o němž jsem si na přebale přečetla, že vstoupil ke karmelitánům v městě Avon ve Francii a hned mi to celý začalo dávat smysl. Avon = kosmetika. Kosmetiku miluju. Avon zrovna ne i když jim hezky voní sprcháče, ale chápete. Prostě to do sebe zapadlo. 

 

Asi v půlce cesty, na sedmém kilometru, jsem si sedla na klády a dala se do četby. Narazila jsem na toto. Třeba to někoho taky zaujme. Třeba je někdo taky barokní.

Cestu jsem si pak namířila k jednomu svatému obrázku na stromě, který si pamatuji z dětství. Našla jsem ho. Byl ovšem tak zašlý, že mi přišlo, jakoby umíral celý jeden křesťanský svět. Pohřbí ho někdo? Co přijde po něm?

 

 

Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že nikdy nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod tvou ochranu, kdo vzýval tvou moc, kdo prosil o tvou přímluvu. V této důvěře se také já k tobě utíkám, Panno Panen a Matko. K tobě přicházím, před tebou stojím já, kající hříšník. Dobrá Matko Slova, neodvracej se od mých slov, ale slyš je a vyslyš. Amen. (Modlitba sv. Bernarda)

 

P.S.:

 

 

Zádumčivost jsem nakonec obmyla malinovkou a ledňáčkem za 12,- . A zjistila, že dost možná ještě nebude tak zle. Jsou pořád kiosky, před kterýma sedí chlapíci, co neřeší roušky a ani kampaň #metoo.