Ty tam jsou doby, kdy jsem s úzkostí nejbaculatější, na kluka ostříhané dívenky z 5.B., vyhlížela květen, který znamenal jediné. Totiž to, že se bude chodit v těláku ven. Protože chodit v těláku ven se rovnalo nej(h)různějším běhům na atletickém, tartanovém ovále. A v těch jsem nejsuverénněji prohrávala o kolo až dvě za štíhlými spolužačkami. 


(Málokdo byl tak nešikovný jako já na téměř všechny druhy sportů. Můj rekord v hodu kriketovým míčkem činí k dnešku 6m. V přehazce jsem zase dvakrát v jednom měsíci zničila spoluhráčce Anetě M. brýle, protože jsem neovládala míč, natož pak ruce, které se jej neumětelsky snažily dopravit na hřiště soupeřek. To mluví za vše. Tedy za vše .. krom skoku do dálky! Nevím, jak je to možné, ale od druhého stupně jsem skákala pravidelně kolem 4m a jednou v této disciplíně dokonce reprezentovala naši třídu na školní olympiádě. Nervozita ovšem udělala své a jestli mě paměť neklame, tak mě díky několika přešlapům pan profesor Z. musel stejně diskvalifikovat ...)

 

Ale protože se časy mění, i když květny zůstávají, rozhodla jsem se dnes jako přední česká mariánská ctitelka k pobožnostnímu běhu. A to k obnovené kapličce "u remízku", jak se tomuto do nedávna skládkovému místu říká. 

 

Kolik já se tam již nanosila proseb a někdy jen pohledů na Neposkvrněnou, buďme upřímní, v ne zrovna půvabném provedení. A tak jsem dnes vzpomínala, jak byl mým tradičním moravským mariánským koloritem, kolorován obraz Matky Boží. Protestanti, držte si klobouky, jedeme.. pardon, běžíme!

Tak za prvé. Květen = pěší pouť k Panně Marii Křtinské či Sloupské a k těm se procesí vyškovských poutníků dostávalo nejčastěji asfaltkou, jíž lemovaly škarpy s kvetoucími jahodníky. To asi není nic tak neobvyklého, ale zkuste motivovat malou Alžbětu k modlitbě růžence, když je naděje, že uloví nějakou předčasně červenající se jahodu! (Jo. Přesně. Na kus žvance mě jde utáhnout levou zadní.)

Za druhé. Den matek a s ním spojené estrády, které jsme pod vedením manželky pana varhaníka připravovaly pro maminky, babičky a tetičky z celé farnosti. Já nejčastěji zpívala nebo hrála na flétnu. Nesmírně traumatizující. Potemnělý sál Katolického domu a ostré světlo mířící na pódium, kde se jedno po druhém střídala více méně nucená dítka s představeními různého charakteru. Scénky, recitace, tanečky a hudební produkce. Mně vždycky udrželo na pódiu jen to, že jsme pak všichni dostali zdarma aspoň dva zákusky podle vlastního výběru, pravděpodobně hrazené příslušnou farností. (Trošku Helenka z Hrdýho Budžese, ne? :)) Ale nazpět k Panně Marii .. Ke Svátku matek se chodila trhat nejrůznější luční květena. Občas to vyšlo na konvalinky, ale nejčastěji na tyto drobné kvítky, jimž mě babička učila říkat "slzičky Panny Marie". (Je to jen regionální podoba a nebo celorepubliková? Já ani nevím, co je to vlastně za plevel .. :)). A proč slzičky? Panna Maria prý smutná chodívala po hanáckých mezích a plakala nad utrpením svého Syna a každá tato svatá slza dala vyrašit bílému trsu květin.

 

(Nevím, co jsem to měla za rodinu, ale míchalo se zde jisté botanické zaujetí s religiózními prvky. Když totiž jdete brzo ráno po louce, kde roste kontryhel ( mimochodem výborný na ženské neduhy všeho druhu!), najdete v trychtýřkovitých lístcích vysrážené kapky rosy. Jenže to samozřejmě nejsou ledajaký vysrážený kapky rosy! Před svítáním totiž chodí Panna Maria po lukách a lem Jejího skvoucího pláště shrnuje rosu do spodní části kontryhelových lístků ..)

 

(Můj dnešní jogging probíhal v podvečerních hodinách, takže jsem kontryhel s rosou neměla šanci vyblejsknout.)

 

Co myslím, že mě však pro nějakou "dospělou mariánskou úctu" formovalo nejvíc, byla kniha, kterou jsem asi jako 15letá v květnu určitě nedostala. (Kdo by totiž přes léto četl, že?). Werflova Píseň o Bernadettě. Když si po letech na ten příběh vzpomínám, tak mám před očima pořád velmi silně jeden obraz. Už tehdy to ve mně vyvolávalo jakousi úzkost. To když Panna Maria řekla Bernadettě, aby vyhrabala pramínek vody, který bude léčit mnohé. A Bernadetta, v té době na nějaký čas osleplá (cha, Panna Maria umí milovat tak záludným způsobem - dá trpět slepotu mladé světici!), zoufale šátrá rukama kolem sebe, aby našla měkkou hlínu, kde by mohla začít hloubit ďůlek na pramen .. a s nehty špinavými tímto zoufalým pátráním, nemůže najít a bojí se, že rozesmutní Krásnou Paní ...