Včera podvečer jsem seděla v kostele. Byl to nováček. Můj. Mnohý z pražských. Přišla jsem asi o půl hodiny dřív, abych stihla vykonat zpověď.

 

"Prosím vás paní, na internetu jsem našla, že by tu měl pan farář před mší zpovídat. Platí to? Nevíte, kde je?" ptala jsem se trochu nervózně, protože se mše svatá kvapem blížila a sakristie i budka zely prázdnotou.

 

"Ještě tu není. Nebojte. Ho poznáte až přijde,"  odpověděla s jistotou staré kostelní pardálice žena.

 

A skutečně, asi za dvě minuty pan farář přišel. Poznala jsem ho vycvičenou katolickou intuicí dívenky uvyklé kostelním záležitostem. Pravda, pomohl tomu také prostý fakt, že se bezostyšně hrnul do presbytáře a dvířky do sakristie. Ale o tom tenhle text fakt není. 

 

Ještě chvíli jsem tam seděla (teď to vypadá, že o tom ten text bude .. vy malověrní :)) a vybavilo se mi, jak mého tatínka jednou považoval starý cikán za kněze. Protože přece "nebojte, ho poznáte až přijde". A o tom vám chci povyprávět.

 

Moje rodina nebyla nikdy příliš aktivní součástí farnosti. Rodiče mě posílali do scholy a tím jejich angažovanost končila. Nicméně bylo období jednoho roku, kdy se maminka přihlásila, že vždy určitou sobotu v měsíci budeme všichni tři chodit uklízet kostel. Vzrušující! Pro holku ve třetí třídě dost. Mohla jsem důležitě chodit presbytářem s koštětem, vylívat zahnívající vodu z květinové výzdoby a kostel, který obvykle patřil okresnímu počtu farníků, byl najednou "jen můj". Hlavní vchodové dveře jsme vždy nechávali otevřené.

 

Jednoho dne, když máma šůrovala v zadní kapli Panny Marie Sedmibolestné a táta cosi dělal mezi sakristií a presbytářem, vletěl do kostela za zběsilého řevu obecní cikán, táhnoucí za sebou svou manželku. To vám byla vůbec postavička. Nevím ani jak se jmenoval, ale byl poměrně známý tím, že ve Vyškově obcházel panelákové byty, zvonil a nabízel jejich obyvatelům opravy deštníků. Jednou mu mamka deštník k opravě dala. Vyinkasoval 50 Kč a asi po třech týdnech ho pofidérně opravený donesl zpět.

 

No a tento milý, řvoucí cikán spatřil mého prošedivělého tátu v černé zimní bundě "u oltáře" a s jekotem se za ním vrhl. "Pane faráři, pane faráři, ta kurva mě určitě podvedla!" .. "To si mě pletete, já ...," nestihl táta vysvětlit nedorozumění. Rozlícený muž už přinutil před tátou svou ženu kleknout. "Přiznej před Bohem pravdu," kypěl hněvem a chmátl jí po vlasech. Žena se před mým zaskočeným otcem křižovala "jóóóój Bože, jóóój"  klela a brečela. "Pane faráři, pane faráři, já s nikým nic neměla. Pane faráři, věřte mi! Řekněte mu to!".

 

Můj otec, velmi introvertní povahy, duchaplně využil situace. Sepjal ruce a počal cigošům kázat o pokoji a usmíření. Pamatuju si, jak mi bušilo srdce, protože jsem měla velký strach, že ten cikán zabije buďto tu ženu a nebo mého otce.. však taky vyhrožoval, že vezme nůž a před oltářem ji podřízne. Pak se však vlivem rozumnosti mého táty uklidnil a nechal se vyprovodit z kostela. V patách mu cupitala ufňukaná manželka. 

 

 

A tak jsem měla tatínka, alespoň na jedno sobotní dopoledne, služebným knězem.