Je mi 31. Jsem praktikující katolička (a.k.a. snažím se, víš jak) a nemám děti. Což podstatně souvisí s první částí věty za první tečkou tohoto odstavce. Protože my katoličky si v ideálním případě pořizujeme děti se svátostně lapeným chlapíkem, kterýho nemám. 

 

Když pominu občasné existenciální krize typu - "proč nepere ta pračka" - "co se stalo s touhle hadičkou, že jsem vytopila souseda" - "jak otevřít tuhle dojebanou plechovku" či "ááách, proč mě někdo neobejme, nepomiluje a nevyřeší tím všechny problémy mýho života", tak je to docela v klidu.

 

Problém nastává ve chvíli, kdy je to větší problém pro ostatní, než pro mě:

"Co máš za problém? Je s Tebou něco špatně? Kdo vybírá ten přebere! Žiješ zasvěcený život ve světě? Jsi lesba? Nebo Tě snad nikdo nechce? Jsi docela pěkná a chytrá holka přece .." 

 

Asi takhle kámo:


"Já mám problémů! Jj, nějaký věci jo. Dost možný. Ne, nežiju. Ne, nejsem (až moc nejsem :D). Ale chce. Docela? Dělej, zopakuj to! DOCELA?!"

 

Čemu ale člověk, na rozdíl od mnohého jiného, neuteče, je biologie. (V týhle větě si nejsem jistá rozmístěním čárek.) Prostě proto, že to máme nějak zakódovaný, ať už se rozhodneme žít jakkoliv či je za nás rozhodnuto okolnostmi. A tak na scénu přichází hashtag, který jsem pro svůj životní status quo vynalezla (jako Lasse ten obrácenej kopec :)) - #shormonamabezdeti.

 

Nemohu si ani za mák stěžovat na nedostatek dětí ve svém životě. Protože na ty je ke mně Pán Bůh velmi štědrý. Velmi a málo za to děkuju. (Moc Ti děkuju, co by bez toho bylo, nevím.) Z dětí mám vlastně to úplně nejlepší, co si žena bez dětí může ve svých zidealizovaných představách o dětech a mateřství přát. Mám je krátce a na ty nejsmetanovější momenty. Každej tejden - už 11 let. Mám je na angličtině, mám je na povožení v kočárku, na pomazlení, plíny tak akorát, aby to člověku furt ještě přišlo ňuňu. Nemám k nim toho tatínka, co by mě asi časem pěkně vysíral - a já jeho. A když už jsem je cca rok měla téměř 24/7 .. bylo to na padnutí, na ránu, na .. stejně by je člověk, když v pyžámkách usínaj umazlil a umodlil.

 

Jen chci tím vším říct, že když se píše, říká, svědčí, jak Pán Bůh člověku vynahradí jinou cestou to,co mu (třeba i z věrnosti Jeho cestám) chybí. Tak že jo, vynahradí. Ale nikdy tak, že to úplně chybět a někdy aj bolet, přestane. Teaser do nebe. 

 

Možná jako neplodným párům "nezahojí" bol po vlastním dítěti i ta nejkrásnější adopce. Jako řeholnicím "nezahojí" bol po vlastním dítěti celej sirotčinec "vlastních". Jako Bětce "nezahojí" bol po vlastním dítěti ty všecky ostatní.. Prostě ty Boží dary nutně neznamenaj to, že člověk nebude někdy dost palčivě pociťovat chybění. A v tom je to právě vlastně i hezký, že je Pán Bůh člověku takovej nepolapitelnej, neuzamknutelnej. A že člověk sám je takovej. 

 

Pa a dobrou.