Do letošních Letnic jsem se probudila celkem pozdě (bylo kolem 10:00) a taky celkem nasraná. Takovým tím podivně ženským (pardon my French) způsobem, kdy se vlastně vůbec nic neděje, ale jen co otevřete oči, je všechno špatně. Není mi to vůbec vlastní. To už bejvám spíš bezdůvodně dojatá a sentimentální (čti - také hysterická) nebo rovnou apokalyptická. No ale k věci. Od rána bylo prostě všechno špatně i když se prakticky nic nedělo.

 

Po obědě jsem jela na návštěvu do jednoho pasťáku, kam se mi se stupňující nasraností chtělo čím dál míň, ale když už jsem to slíbila.. Pražský vedro, v MHDčku blbě čumící Ukrajinci (část z nich vždycky měla takový hladový pohledy po každý sukni a válečný události na tom nic nezměněj - i když by se to proto teď hodilo vymlčet - jenže já jsem nasraná, tak to prostě napíšu) a do toho všeho můj pocit viny, že bych se měla pomodlit aspoň ty litanie k Duchu Svatýmu. A hlavou mi jely Letnice čtyři roky zpět..

 

Byla jsem už několik měsíců skálopevně přesvědčená, že si aspoň o rok prodlužuju Anglii, že se stěhuju do Birminghamu, do jednoho téměř výlučně muslimskýho hoodu, že tam budu ještě s pár lidma žít, pracovat, modlit se.. (A že si na kousku týhle mý cesty třeba najdu manžela?) Všechno to "bylo potvrzený" rozličnými Božími znameními, slovy a rozlišováním s duchovní osobou..

 

A teď jsem v Praze, lopotím se od ničeho k ničemu, starám se o miliardu cizích dětí, jedu si svý malý svatý války, jsem nasraná a ... prostě nic, marnost. Hodilo by se to zakončit nějakým epickým zvoláním .. Veni, veni! Ale to by byla taková happyendová póza a na tu teď fakt nemám a ani mít nechci. 

 

P.S.: Zítra se probudím a bude to lepší, páč jsem se takňák dneska modlila a Pán Bůh to tak vždycky zařídí. A nebo to prostě přejde i bez zásahu z Nebe (jako asi povětšinou, co jsem to přisuzovala Nebi). Takže tohle bude prostě obyčejnej emo článek. Tak akorát na pousmání nebo postydění. 

 

Pa