Je pondělí, těsně po půlnoci. 

 

Celou neděli jsem dospávala poměrně náročnou cestu z Bejrútu do Prahy. Z Libanonu jsem odlétala za pět dvanáct. V neděli vypukly další vlny velkých protestů (asi 5 minut pěšky od našeho ubytování) a už jsou hlášeni i mrtví. Momentálně se z hlavního města nedá dostat. Kolega do Sýrie taky stihl dorazit. Nedá se tam letět, musel autem. 

 

Teplá sprcha, žádné ohrožení, zabalená do peřin, bez nutnosti výrazných obav. Oběd, pokřižovat se před jídlem .. „a dej chleba těm, kteří ho nemají, skrze Krista našeho Pána, Amen.“, prosím nějak vědoměji než obvykle – s neustále živým obrazem potrhaných pytlů s bramborami, které pro celý tábor do jednoho stanu platí OSN. 

 

Z batohu vytahuju pytlík se špinavými ponožkami. Jsou to ty béžové, zateplené. I v těch nejodpornějších stanech jsem sundávala boty, abych lidem nechodila obutá domů, na koberce nebo igelitové potahy na kamenné podlážce. Nachytalo se na ně kdoví co. Po příjezdu na ubytování jsem je hned sundala a vyhodila do koše. Lehla jsem si do postele, myslela na všechno to strašný, co jsem viděla a řekla jsem si, že takhle to nejde. Šla jsem ke koši a ponožky vytáhla – dala do igelitovýho pytlíku a slíbila si, že je nikdy nevyperu ani nevyhodím. Chci, aby byly v mé krabici pod postelí mementem té hrůzy, abych nějak hmatatelně měla u sebe to všechno a nezapomínala .. Ono to moc nejde, ale stejně.

 

Na bejrútským letišti jsem v noci byla už bez kolegy. Bez šátku na mě dost zírali (a nebo to bylo kvůli mé vrávoravé rozespalosti?), tak jsem si ho nasadila. A udělala si poslední fotku – se všemi smutky Libanonu.