Bláhová, opravdu! Jak jsem si mohla myslet, že mé odjechání z Řeporyj bude probíhat s přiměřenou dávkou stěhovacího stresu, bez jedinýho shotu navíc?

 

(Odbočka. Bláha se jmenoval jeden chlapec, syn přátel mých rodičů, jehož manželkou jsem se dost dlouhou dobu toužila stát. To, že jsem opravdu bláhová neznamená, že se můj sen o Bláhové stal skutečností.)

 

P. dorazil ve dvě. Našel mě ve stavu absolutního zoufalství nad triliónem rozesetých serepetiček v mém vlaštovčím hnízdě. Řekla jsem mu, že už dál nemůžu ani minutu a že jediný úložný prostory, co mi ke stěhování zbývaj, jsou dvě plastový bedýnky bez víka a jestli by mě nemohl nějak zachránit. A taky že jo. Do půl hodiny bylo vše pragmatickou rukou přerovnáno a sklizeno a já už si jen úlevně povzdechla, že jsem naposled jedla před cca 20 hodinami a že nás zvu na oběd do Řeporyjskýho pivovaru. A tak jsme šli. Při vchodu potkajíc pana z podtácku.

 

Kostel svatých Petra a Pavla, s Pavlem nesvatým.

 

Ve čtyři mi volala manželka domácího, že se celý příjezd do mého nového světlounkého "doma" musí odložit. Dítě, skaut, nestíhačka, kola a takový ty věci. Tak jsem P. navrhla, že se půjdeme projít a dáme au-revoir zákoutím, který tvořily poslední dvě léta kulisy mého života.

 

V časech, kdy jsem den co den chodívala ráno běhat, jsem tu pravidelně potkávala odhadem sedmdesátníka, co se ráchal v týhle říčce. Po asi třetím setkání jsem to nevydržela, z mostku za ním seběhla a ptala jsem se, co on tam. Prý je to zlatonosná voda a rýžuje tam zlato. Blbost říkala jsem si napodruhé, protože napoprvé lidem všechno věřím. Ukázal mi však trošku se třpytící špínu na dně kbelíku a vzhledem k tomu, že tam sedával každý ráno několik měsíců .. Kdo ví.
 
Stará vápenka, kterou dnes využívají už jen bezdomovci, feťáci, filmaři a airsofťáci. Ruiny katedrály Dalejského údolí.

 

Trochu vysmahlí sluncem jsme to otočili, že se jako vrátíme ke mně, pomodlíme se, vyneseme zbylý bordel a budeme vyčkávat odjezdu. Kdo by tušil, že se za 20 minut budu politicky angažovat. No, možná ten, co ví, že nedovedu nečinit v případě jakékoliv nespravedlnosti a že po francouzsko-polské prababičce jsem nezdědila vzácný klid, ale půvab. Z obecního rozhlasu se totiž ozvalo: "Kdo chce vidět idiota, ať se dostaví k pomníku Vlasovcům. Opakuji. Kdo chce vidět idiota, ať se dostaví k pomníku Vlasovcům." A hned následně Krylův Bratříček. Od nejslavnějšího pomníku v ČR nebydlím tak daleko, P. navrhl, že půjdem okouknout situaci.

 

Komunistická letka hlásající, že starosta Novotný narušuje desítky let trvající přátelství se (sousedním!) Sovět.. (ach ano, pak se zasekl a řekl Ruskem) a že lidi s jeho názory nezaslouží žít, mě děsila, ale i přivedla k uvědomění, že sovětští vojáci, kteří to tu osvobozovali, umírali v nemalých počtech a že je třeba na ně pamatovat s úctou a vděčností. Dost se totiž teď hážou do jednoho pytle s rusonenávistí a to je přece vzhledem k tomu, že obětovali své životy, blbě. 

 

Součástí proslovu ovšem bylo i připomínání nacistických zvěrstev, prezentace známých fotek z koncentračních táborů a znetvořených těl padlých sovětských vojínů. A taky to, že SSSR se ani zdaleka nedopouštěl takových hrůz, protože .. A to už mi tak vřela krev v žilách, že jsem chytla P. za ruku, vyhoupla se na nejbližší sloupek a zařvala na toho chlápka. "A co byly jako gulagy?!!" (Btw. chudák P. on je velmi klidné povahy a s "černempředočima" jsem ho jen slyšela zamumlat něco o tom, že mám fakt koule :D).. No a tu se ke mně začal ten mluvčí ubírat a s mikrofonem se ptát, jestli vůbec vím něco o historii. Postavili se mezi nás policajti a já mu řekla, že moc ne, ale že mám na nočním stolku Solženicinovo Souostroví gulag a že takový hrůzy přece nemůže popírat. Rozhorleně řekl, že jsem se stala obětí Solženicinových smyšlenek.

 

Jeden policajt si za mě stoupl a říkal, ať nevyrušuju proslov a nasadím si roušku, co mi sjela z pusy. (Funny :)) Vedle něj stály nějaké Rusky a fotily si mě. Dostala jsem paranoidní strach, že mě za to budou někde popotahovat, tak jsem přiměla policajty, aby v rámci GDPR šli za těmi ženami a poprosili je o smazání fotek. No a tak jsme tam šli. Byla jsem na dvou fotkách. Na půl. Tak prej dobrý. 

 

Ničím z toho jsem se nechtěla stavět na nějakou stranu té vlasovecké kauzy v Řeporyjích. Ale když někdo popírá to, co stálo desítky milionů lidí životy, byla bych schopná se i poprat. (Ale jen kdybych věděla, že je blízko někdo silnější a může mě kdyžtak ochránit :))

 

Večer jsem už v novém úplně uondaná padla do postele a stihla jen Podochranu Tvou, za novou etapu ve světlounkém. Prosím pomodlete se, aby ten čas strávený tady, byl časem, kdy budu mít víc ráda Pána Ježíše. To si totiž fakt přeju. 

 

P.S.: Vždycky jsem ze svýho domova chtěla udělat místo, kam by lidi mohli chodit a cejtit se tam nejvíc sami sebou. Všichni jsou srdečně zváni na rozpustný kafíčkový latté art. Jen dejte předem vědět, ať o tom informuji costaričanské spolubydlící .. ;) ;)