Už minulý víkend jsem se necítila zcela ve své kůži. Teplota, malátnost .. inu, né že by mě to nenapadlo, ale přičítala jsem to pracovnímu přetížení a menstruaci. Jenže znáte to, my sugestivnější z nás, se takto dlouho přesvědčovat nevydržíme.

 

!! Mám covid. Nakazila jsem všechny děti, co je doučuju angličtinu a hlídám, všechny v kostele, všechny tady v domě. Teď umřou. Co s náma všema dál bude? Máma to nepřežije. V tomhle stavu přece nepůjdu ani do očistce. Svatá Boží Dobroto !!
 

Tak jsem se jela testovat. V Praze ovšem všechna testovací místa v nemocnicích praskají ve švech. Když jsem se ve středu chtěla objednat, tak v nejmíň nacvaklé nemocnici měli první termín až zítra (ano za 5 dní). Šla jsem tedy do soukromé odběrové laboratoře, kterou doporučila hlavní hygienická stanice. Měla jsem teplotu, sýpala a hodinu jsem stála venku s dalšími lidmi (bez) podobných příznaků. Pak jsem se konečně dostala pro lísteček, se kterým jsem měla ten den v 16:00 přijít na nosní výtěr.

 


 

Tak zase hodinu přes Prahu domů a pak odpoledne nazpět. Přišla jsem na místo raději v 15:30. Systém jim kolaboval takovým způsobem, že teprve přicházeli na řadu lidé, co je pozvali na 14:00. V centru Prahy vyvolávali čísla česky ačkoliv, minimálně vzhledem, tam půlka lidí z Evropy neměla ani pradědečka. Senioři si v řadě vesele povídali. Děti řvaly, když jim za plentou projížděli těma štětičkama nosánky, mně z toho pak bylo tak smutno, že se mi taky začalo chtít brečet. Ale spíš to bylo tou teplotou a tím, že jsem 3 hodiny stála venku (ano v 18:30 mě vzali na výtěr) a měla jsem pocit, že už to nezvládnu.

 

V tom se přiřítil chlapík. Mluvil česky, ale se silným ruským (ukrajinským?) přízvukem. Řval tam, že ho musí vytřít, že když do půlnoci nedodá negativní covid test u své dcery ve škole, tak ji zavřou (tu školu). Nebohá koordinátorka (co měla fakt dobrý prsa!) se ho snažila krotit, že musí vyčkat. Ale ani ona, ani ona (ta prsa), nezpůsobila, že by se muž uklidnil. Počal se vztekat a demonstrativně se rozbíhat směrem k tramvajím, že skočí do kolejiště, nechá se srazit, zavolají záchranku a ta test na covid udělá okamžitě!!! Načež jsem se ho začala ptát, abych ukonejšila situaci, jestli zná tuhle Bohorodičku, co mám v peněžence, že jsem ji dostala v Moldavsku od jednoho pravoslavného taxikáře..
 

.... ale to mu bylo evidentně úplně fuk a soptil jako kdysi určitě soptily sopky na Uralu.

 

No, ten samotný výtěr. Plakala jsem u toho. Tiše. Já jsem totiž holka, co vlastně tolik nevydrží.

 

Netušila jsem, že mám tak hluboký nos a kam to všechno může vést.

A že to nešimrá, jak mě uklidňoval jeden důchodce, ale že to člověka nemilosrdně zbaví nosního panenství a zanechá bezmála několikahodinové trauma a pocit, že se Vám chce šíleně smrkat a zároveň, že jste se už kdysi dávno na celý svůj život dopředu vysmrkal ... 
 

Jak to dopadlo? A co následovalo v Thomayerově nemocnici, kam jsem pak jela?

 

O tom třeba příště.

Začíná mě bolet zub.